Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Deutsch (DE-CH-AT)Russian (CIS)Español(Spanish Formal International)
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner


Madrid - město duchů a hipíků (New Mexico) PDF Tisk Email
Text a foto: Petr Nazarov   
Pátek, 14 Únor 2014 08:46

MADRID-město duchů a hipíků


Do městečka Madrid (rozlohou i co do počtu obyvatel je to dnes spíše malá vesnička), známého jako město duchů či město „hipíků“, se ze zvědavosti vydávám díky mýtům a neuvěřitelným historkám, kterými je toto místo pověstné. Madrid je uhnízděn na severovýchodní straně hory Sandia na cestě z Albuquerque do Santa Fe (27 km jihozápadně od Santa Fe) po silnici č.14. Nachází se na trase zvané Turquoise Trail, což je scénická projížďka přes 15.000 čtverečních mil v srdci Nového Mexika. Dnes je to populární výletní místo s několika restauracemi a galeriemi. Obzvláště v letních měsících sem zavítá tisíce turistů. V roce 2006 se v Madridu natáčel film Wild Hogs.

Kdysi se tady těžilo uhlí a žilo zde několik tisíc obyvatel…dnes už tady přebývá jen pár stovek lidí. Z toho je tu hodně členů hnutí hippies nebo jsou tu různí esoterici, mezi nimiž je i spousta takových, kteří na svojí „duchovní“ cestě používají k rozšiřování vědomí všelijaké stimulanty nebo drogy, a tak trochu se vzdalují opravdové realitě života.

Do Madridu přijíždím první květnovou neděli, kdy už je i tady noční teplota celkem přijatelná. Rozhoduji se vyhledat nějakou poklidnou uličku a přespat na korbě terénního automobilu, který mám půjčený od své kamarádky Kate. V místě není v době mého příjezdu otevřený žádný hotel a v širokém okolí ani žádný kemp. Blíží se západ slunce, a tak nemám moc času. Jdu se zeptat dovnitř jednoho z místních obchůdků na nějaké rady či informace. Asi padesátiletá žena se na mě odměřeně podívá a s chladným hlasem mi říká, že pokud se rozhodnu zůstat, „tak místní chlapi Tě tady odprásknou!“ Jsem celkem udiven jejím reakcí, a přestože se tady podivnými individui jen hemží, nějak se mi nezdá, že

bych měl dnes dostat poslední kulku. Přesto do mě tato žena zasela sémě pochybností a přemýšlím, jak si s nastalou situací poradím. Po několika krocích potkávám na ulici dva přijíždějící cyklisty, kteří jsou obtěžkáni zavazadly a pravděpodobně právě dorazili.  Jsou to Aaron a Sunny, dva Američané cestující na kolech přes několik států USA (jejich celková trasa měřila 1400 mil). Ptám se, zdali neví o nějakém kempu a vyprávím jim, co mi sdělila žena v obchodě. S uvolněným smíchem se nakonec domlouváme, že všichni zkusíme přespat na místním baseballovém hřišti ležícím na okraji osady. V počtu tří lidí bude naše „síla“ přeci jen větší.

Napřed se jdeme občerstvit, s právě zapadajícím sluncem, do místní nejrušnější hospody Mine Shaft Tavern, která je předělaná z pozůstatků několika budov dřívějšího lomu. Tento bar je známý také díky svým záhadným historkám o výskytu duchů, ozývajících se hlasech po zavírající době, samovolnému otvírání se dveří, pohybování neživých předmětů po místnostech, častému nenadálému padání obrazů ze zdí atd. Nachází se uprostřed Madridu. Je tu údajně také nejdelší bar na světě. Na terase celou dobu duní „psychedelická“ hudba nezařaditelného žánru. Když procházíme kolem dýdžeje, ten pomalu zvedá hlavu a se zpoceným obličejem se na nás nepřítomně dívá. Je tu celkem asi dvacet už lehce

opilých hostů, z kterých se tři nerytmicky klátí na parketě. Jediný, který této hudbě rozumí, je tady pravděpodobně asi jen sjetý dýdžej. Připadám si tady jako v baru v Tarantinově filmu „Od soumraku do úsvitu.“ Po prvním drinku raději toto psycho místo opouštíme, a jdeme přes ulici do dalšího lokálu s venkovní zahrádkou, kde je přeci jen klidněji. Na ulici se

dává Aaron do řeči s jednou z místních žen. Já se Sunnym pokračujeme na zahrádku, kde se usazujeme k volnému stolu. Tváře a postavičky, které tady potkáváme, jsou opravdu unikátní – díky tomu pro změnu vzpomínám na kultovní francouzský film „Delikatesy“. Po chvíli přichází i Aaron se svoji novou známou, jejíž jméno je Terry. Aaron říká, že Terry je tak velkorysá, že nám pro jistotu nabízí přespání na jejím pozemku, který je asi sedm mil za městem.

Po večeři se tedy vydáváme do jejího sídla. Sunny jede s Terry a s jejím autem, já s naloženými koly na korbě a s Aaronem jedeme za ní. Cesta vede hodně kamenitým terénem, kde by osobní automobil neměl šanci. Čekám ledacos, ale skutečnost opět předběhla moje očekávání…Terry obývá pozemek o rozloze asi třech hektarů „uprostřed ničeho“. Kromě nevysokých jalovců a kamenité pouště je tu jen její polorozpadlý stařičký karavan, kde žije bez vody a elektriky…Zve nás dovnitř, kde ještě přebývají čtyři kočky. Zápach je tu skoro

vražedný. Dáváme si čaj, který nám Terry vaří na plynovém vařiči. Rozhovor plyne v přátelském duchu. V dobráckých Terryiných očích je čitelný jakýsi drsný příběh života – osud se dokáže v rysech člověka zobrazit hodně výrazným dojmem. Dochází na hudební vložku, jelikož si Sunny s sebou vozí svoje banjo a Terry celkem dobře hraje na kytaru. Po pár hodinách se hlásí únava a Terry nám nabízí, že můžeme přespat uvnitř. To ani já, ani Aaron diplomaticky nepřijímáme, zůstává jen Sunny, kterého už asi pravděpodobně vládnoucí puch částečně omámil. Já si připravuji lože na korbě auta a Aaron si staví svůj stan opodál. Ještě mu s rozsvícenými světly pomáhám postavit jeho stan.

Ráno sleduji východ slunce vleže z korby auta a poté se jdu projít po okolí. Hned po chvíli narážím na malou ohradu, kde postávají dva krásní koně – ty patří také Terry. Vodu využívá dešťovou nebo jí sem pro koně i pro sebe dopravuje autem. Po společné snídani ještě dvě hodiny zůstáváme a dochází znovu na hudební chvilku. Poté se opět všichni vracíme zpět do Madridu, kde si v místní kavárně dáváme pořádnou kávu. Dochází na loučení, já zůstávám ještě pár hodin a procházím se po Madridu, který září roztodivnou směsicí barev. Zastavit se tady stálo rozhodně za to!