Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Deutsch (DE-CH-AT)Russian (CIS)Español(Spanish Formal International)
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner


V Zuni rezervaci (New Mexico) PDF Tisk Email
Text a foto: Petr Nazarov   
Středa, 11 Duben 2012 10:02

Kmen Zuniů žije poklidným tempem izolovaný od ostatního světa na západě státu New Mexico na hranici s Arizonou. Hlavní osadou je Zuni  Pueblo, obklopené okouzlujícími stolovými horami, kde také žije většina příslušníků kmene, čítajícího zhruba dvanáct tisíc lidí. Název Zuni jim dali kdysi španělští dobyvatelé, ale oni sami sebe jako národ nazývají A’shiwi, jako jednotlivce Shiwi. Platí zde jejich vlastní zákony a na pořádek dohlíží policie složená výhradně jen ze členů kmene. Kmen Zuni je považován za nejvíce tradice dodržující národ s jejich jedinečným jazykem, kulturou a historií, což je důsledek jejich geografické izolace. S možná osmdesáti procenty rodin zapojených do výroby uměleckých artefaktů jsou vskutku uměleckou kolonií. Jejich hlavní průmyslovou produkcí je umění, zahrnující jejich světově proslulé vykládané stříbrné šperky, kamenné fetiše a hrnčířství.

Do Zuni rezervace přijíždím druhou sobotu v dubnu odpoledne, v den, kdy se zde v Zuni Pueblu koná nejdůležitější a největší kmenový tanec v roce. Je to poslední tanec (tzv.„last dance“)   po šesti navazujících menších tancích před začátkem sezóny, která začíná v dubnu.
Zuni rezervace se nalézá v nadmořské výšce dva až dva a půl tisíce metrů a při příjezdu mě vítá sněhová vánice.
Ubytovávám se u mého známého Davida, lékaře místní nemocnice. David mi vysvětluje několik pravidel, která je nutné během tance, ale i během mého několikadenního pobytu v rezervaci, dodržovat. Zuniové jsou na některé věci hodně citliví a platí tu přísný zákaz fotografování. Během tance je pro přihlížející pravidlem nerušit. Tanec začíná v deset hodin večer a většinou se prý protáhne až do dvou až tří hodin ráno. Máme ještě pár hodin času do začátku a tak mě David zatím bere na návštěvu k jeho známým žijícím na okraji rezervace. Během cesty mi vypráví nejen o přednostech a magičnosti této kultury ale i o některých problémech jako je diabetes, který je v posledních letech nejzávažnější a nejrozšířenější nemocí.
V době mého příjezdu již probíhá na posvátném náměstí v Zuni Pueblu odpolední tanec, který návštěvníci mohou sledovat také z rovných střech přilehlých domů.

Last dance

Když přijíždíme večer po desáté do Zuni puebla, všude na hlavní silnici stojí desítky aut, pohybuje se tu spousta lidí a podél cest jsou stánky s jídlem a občerstvením. Nejvýrazněji nás ale upoutává dunění bubnů rozléhající se po celém středu osady.
Posvátnými tanci Zuniové vzývají bohy, déšť, slunce, hojnou úrodu atd. Tancují výhradně muži, ženám je tento tanec zapovězen. Tanečníci, kteří mají  na hlavách nasazené pestrobarevné masky jsou oblečeni do nádherně zdobených krojů. Říká se jim kachinas. Slovo kachina pochází opět ze španělského jazyka, v domorodém jazyce se tanečník překládá jako ko’ko. Tancuje několik různých skupin, každá z nich oblečena do jiných krojů a masek. Některé masky a kroje přímo září barvami, nemálo z aktérů je vyzdobeno orlími péry a téměř všichni jsou opásáni stříbrnými náramky nebo opasky zdobenými skvostnými kusy tyrkysu.
Tancuje se uvnitř šesti posvátných budov nazývaných kiwas. Bohužel budovy nejsou velkých rozměrů, v každé z nich je napěchováno několik desítek místních plus tancující skupina a nám nezbývá než zpočátku pozorovat veškeré dění spolu s desítkami dalších přihlížejících venku v mrazu za neustálého sněžení. Jednotlivé skupiny tanečníků čítající od osmi do čtyřiceti členů se neustále střídají mezi těmito šesti budovami a neustále pobíhají, anebo za ustavičného pohupování vyčkávají mezi budovami, dokud na ně nepřijde v každé místnosti řada. Každá ze skupin předvádí svůj taneční program v asi dvacetiminutových intervalech. Přestože je poměrně chladno, některé skupinky tanečníků jsou oděny jen do sandálů, kožených sukének a masek na hlavě, přičemž zbytek těla zůstává odhalen. Další tanečníci jsou oblečeni jako ženy včetně patřičně naaranžovaných vlasů a bujných vnadů.
Jaká škoda, že se při obřadu nemůže fotografovat, mnoho tanečníků, kostýmů nebo masek by rozhodně stálo za to zvěčnit. Ale respekt je jednou ze základních částí nejen této kultury a je třeba to vzít v potaz. Občas mezi námi projde místní policie, která dohlíží na poklidný průběh a také na návštěvníky, kteří by náhodou nevěděli, co respekt znamená.
Jsem naprosto fascinován atmosférou této akce a nakonec mám to štěstí, že se s Davidem, kterého tu každý zná, dostávám dovnitř jedné budovy, což můj zážitek několikanásobně zintenzivňuje. Tady právě probíhá rituální tanec asi čtyřicetičlenné skupiny. V místnosti je asi padesát židlí, na nichž sedí místní, před nimiž celá skupina za zvuku bubnů a chřestidel a monotónního zpěvu tancuje. V budově se ještě u zdí tísní, tak jako my, několik dalších lidí. Celá skupina reaguje na každou změnu rytmu naprosto stejně a mění směr pohybu v jeden okamžik. Po chvíli zavírám oči a nechávám se unášet těmito monotónními rytmy, což působí jako magické cestování napříč časem. Bohužel všechno utíká strašně rychle a kolem půl třetí ráno vše končí.

Zuni Pueblo

V rezervaci mám možnost zůstat více jak týden a mám proto spoustu času prozkoumat nejen historické Zuni Pueblo, ale i jeho okolí a celou rezervaci. Moje první cesta vede do návštěvnického centra, kde si mě zkoumavě ale přátelsky prohlíží dvě zaměstnankyně z místního kmene. Hned u vchodu visí velká cedule s nápisem „vítejte“ přeloženým do anglického, španělského a místního jazyka, což je „keshshi“. Dostávám některé informace a vydávám se na pochůzku městem.
Výrazným způsobem na mě hned působí velice přátelští a usměvaví Zuniové, vesměs všichni, které potkávám.
Většina budov je kamenných a k vidění je spousta pecí, ve kterých je hojně pečen chléb a kukuřičné placky. Městečko celkově působí poklidným dojmem, jen na hlavní třídě je trochu větší ruch, jelikož se zde nachází nejen benzinové stanice, ale i několik obchodních center zabývajících se hlavně prodejem stříbrných šperků a vyřezávaných sošek katchinas.
Když procházím posvátným náměstím, zastavuje mě sympatická místní žena a zve mě k nim domů, kde mě chce nabídnout nějaké suvenýry, které její babička a přítel vyrábějí. Pozvání přijímám a jsem vtáhnut do skromně ale útulně zařízeného domu, kde v obývacím pokoji sedí přítel, právě dokončující jednu ze sošek, jež prodává místním obchodníkům. Babička zas přináší velice zručně zhotovené figurky z drobných korálků. Jednu si od ní kupuji, dostávám sklenici vody, chvíli si povídáme, dělám několik fotek a po chvíli se s nimi  loučím.
Jelikož chci o Zuni indiánech něco napsat, ptám se Davida na různé údaje. Dostávám však nemnoho informací s tím, že Zuniové si pečlivě chrání svoje tradice a některé detaily, což nakonec chápu. Přesto jsem upozorněn, že pokud opravdu chci něco o nich napsat, musím nejprve požádat kmenovou radu, což také udělám. Když poté přicházím do kanceláře Toma, jenž má vše na starosti, Tom se na mě nejprve zkoumavě asi třicet vteřin dívá a poté říká, že napsat o nich mohu a jestliže to přivede do jejich rezervace více takových lidí z mojí země, budou jen rádi. 

Místní zvyky

Další den si v návštěvnickém centru platím povolení k fotografování plus další poplatky za svoji průvodkyni a přístup na některá místa. Čeká tu na mě usměvavá indiánka Misae, se kterou se vydávám na několikahodinovou vyjížďku včetně prohlídky historických částí města.
Po chvíli Misae zjišťuje, že jsme „na stejné vlně“ a náš rozhovor už se veze v přátelském a úsměvném duchu. Dotazuji se jí na několik slov z jejich jazyka a také mě zajímá, jak se v jejich jazyce vyjádří to, že jsem z Čech. Odpověď je velice jednoduchá a Misae říká, že mají pro mě jen výraz, že jsem bílý ze zámoří, což se v jejich jazyce vyjadřuje jako „melika“. Zajímá mě tedy, jak se řekne černá anebo tmavá lidská rasa, což je prý „me’quisho“. Nakonec mají ale ještě jeden výraz pro rozlišení lidské, a to asijské rasy, což je „du’na ts’ana kwe“ - znamená to lidé malých očí.
Jdeme do prastaré misie, která byla dokončena v roce 1631. Hned vedle se nachází hřbitov, kam je nepovolaným vstup přísně zakázán. 
Ptám se na posvátné tance ale Misae odpovídá, že ani ona sama nezná všechny detaily, přestože její otec je jedním ze zasvěcených tanečníků. Ví jen některé obecné věci, které mi vysvětluje. K zasvěcení do rituálů může prý dojít od devíti či desíti let stáří. Každá skupina tanečníků má svoje jméno jako třeba kukuřičná skupina, skupina deště, vláhy atd. Jako obětování sama sebe se každá skupina po určitých intervalech vydává na pěší pouť pouští až do čtyřicet kilometrů vzdáleného, magického Hard Srubble kaňonu, přičemž tuto pouť vykonávají pěšky a naboso. Hard Srubble kaňon, jenž je pro Zunie posvátným s velkým duchovním významem, je poset neuvěřitelnou spoustou petroglyfů.  
Ve školách se tady učí jak anglicky, tak původní jazyk Zuniů. Jako například u Navahů a jiných indiánských kmenů, i tady má nejdůležitější slovo v rodinách babička. Rodiny tady žijí po generace pohromadě a nejstarší členka rodiny má právo hlavního slova v rodinných záležitostech. O starší generaci se Zuniové starají s velkou úctou.
Tak jako je známo například u kmene Hopi, i tady nemají slovo pro „nashledanou“, místo čehož říkají „uvidíme se později“, v jejich jazyce „dalapbah“, jelikož věří, že život je věčný a život na této planetě je jen jednou z epizod nikdy nekončícího cyklu.
Přestože před dvěma dny ještě sněžilo a v noci teplota klesá pod bod mrazu, máme tu příležitost narazit na prvního chřestýše, vyhřívajícího se při poledním slunci jen pár metrů od obydlí, kde přebýváme.
Po několika dnech strávených s mírumilovnými a přátelskými lidmi v rezervaci Zuni, nezbývá však než se rozloučit a vydat na další cestu s pozdravem „DALAPBAH“.