Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Deutsch (DE-CH-AT)Russian (CIS)Español(Spanish Formal International)
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner


Salar de Uyuni (Bolívie) PDF Tisk Email
Text a foto: Petr Nazarov   
Čtvrtek, 26 Duben 2012 14:35

 

V jihozápadní části Bolívie se nachází největší solná pánev na světě. Salar de Uyuni bylo kdysi slané jezero Lago Minchín, dnes vyschlá plocha místy pokrytá několika centimetry vody o rozloze 10 600 metrů čtverečních. Nachází se v nadmořské výšce 3 650 metrů. Vegetace v této výšce moc není, je zde k vidění spíše pichlavá tráva nebo suché keříky a kaktusy. Každoročně v listopadu tu přebývají tři druhy plameňáků (chilský, Jamesův a andský).  Z La Pazu cestujeme nejprve autobusem a poté vlakem až do městečka Uyuni, které velikostně připomíná spíše větší vesnici. Uyuni je vstupní branou na vyjížďky po solné pánvi. Naleznete zde přes šedesát cestovních agentur nabízejících až několikadenní výlety po Salaru. Většina výletů je zajišťována terénním vozem 4WD pro šest lidí a průvodce.

S mojí paraguayskou známou Rebecou se připojujeme ke dvojici pasažérů z USA a druhé dvojici z Argentiny. Přidělen je nám usměvavý bolivijský řidič Juan, který je zároveň průvodce i kuchař. Brzy ráno se vyráží na třídenní dobrodružství po naprosto unikátním přírodním útvaru. Hned za Uyuni je první zastávka na Cementerio de Trenes, hřbitově anebo také šrotovišti vlaků, které kdysi jezdily z Chile do Potosí. Na několika kolejích se tak nachází desítky zrezivělých vlaků a vagónů. Druhé zastavení je ve vesničce Colchani, kde se zpracovává sůl a kde mají i místní muzeum. Colchani se jmenuje i společnost, jenž tady vytěží ročně téměř 25 000 tun soli.

Poté už se vyráží na dlouhou pouť územím soli, kde desítky kilometrů nevidíte nic jiného, než obrovskou solnou plochu v některých rozsáhlých úsecích pokrytou vodou. Kolem vás nic jiného než voda, na obzoru žádná pevnina a nikde kolem ani živáčka. Jízda v těchto místech vám připadá jako jízda po vodě a jedna ze spolucestujících dostává z tohoto nezvyklého úkazu neurčitý druh fobie.

Většina řidičů, tak jako lidí žijících v Andách, neustále přežvykuje lístky koky, což pomáhá při překonávání vysoké nadmořské výšky a také to odbourává únavu. Někteří řidiči při tomto žvýkání používají i jistý katalyzátor, který už to posouvá do trochu jiné dimenze. Pro nezasvěceného člověka je záhadou, podle čeho se řidiči orientují na této vodní ploše, ale vždy po několika kilometrech jsou vidět vztyčené kovové tyče s vlajícími kusy látky.

První noc hodně turistů projíždějících solnou pánví tráví v malém přízemním hotelu Playa Blanca. Hotel je vystavěn ze soli, z níž jsou vytvořeny nejen zdi, ale i stoly, židle a postele. Mezi cestovateli je nechvalně známý tím, že zde s turisty jednají jako s póvlem. Přestože jsou stěny pokoje ze soli, dvoulůžkové pokoje však vypadají pohostinně.

Následující den se projíždí již povětšinou suššími místy na solné pánvi a polední pauza se koná kolem poledne uprostřed oceánu soli na malebném ostrově Isla de Pescado, který je porostlý úžasnými kaktusy gigantických rozměrů. Tento ostrov slouží i jako odpočinkové místo pro spoustu dalších karavan, takže zde můžete potkat lidi z celého světa a jsou zde vybudované i toalety s vodou a různé lavice a stoly pro potřebu občerstvení nebo pikniku. Každý den sem přijíždí kolem padesáti aut, převážejících turisty napříč solnou pánví.    Druhou noc trávíme v laguně Colorado, cihlově červeně zabarvenému jezeru ležícím v nadmořské výšce 4 300 metrů. Stojí zde meteorologická stanice, v níž nachází dočasné útočiště cestující po Salaru. Vzduch je zde velmi chladný a teplota v noci někdy klesá až pod minus dvacet stupňů Celsia. V těchto výškách jsou výrazné teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Ubytování je tady hodně bídné, na všech budovách je patrný zub času a místnosti nejsou ani pořádně vyhřáté. Spí se na obstarožních palandách a plesnivé zdi uvnitř místnosti přispívají k nehostinným pocitům.

Třetí den se koná přesun do 4 950 metrů nad mořem položeného Sol de Maňana, gejzír s otvory, bublajícím bahnem a kouřem. Na dalším místě čeká občerstvení u Termas de Polques, jezírka s teplou sirnou vodou, kde se turisté bahní v teplé vodě. Cesta dále vede ještě kolem několika jezer včetně jezera Laguna Verde se zeleně zbarvenou vodou.

Pak už se přijíždí k bolivijsko-chilské hranici. Na konci tohoto dobrodružství nás čekají dvě možnosti; pokračovat do Chile, anebo se vracet zpět do Uyuni. My volíme první možnost, přesedáme do malého minibusu a odjíždíme do nejbližšího chilského městečka San Pedro de Atacama.

Ukázka z knihy "Jižní Amerika-z Buenos Aires na Machu Picchu"