Molokai Tisk
Text a foto: Petr Nazarov   
Sobota, 21 Duben 2012 15:22

Let na Molokai, na letiště Hoolehua, trvá zhruba dvacet minut. Blížíme se k západní straně ostrova, kde září až několikakilometrové písečné pláže. Jakmile se však přehoupneme přes pobřeží, i z letadla vidím, že západní strana ostrova je poměrně suchá, velice řídce obydlená a na mnoha úsecích prosvítá sytě hnědá zemina. Tenhle pohled mi vůbec nepřipomíná Havaj, tak jak jsem ji poznal na Oahu a z mnoha knih a obrázků. Nepůsobí to na první pohled vůbec přívětivě i díky tomu, že stačím ještě před přistáním zahlédnout část poloostrova Kalaupapa, kde dodnes žijí izolovaně lidé nakažení leprou. Najednou ve mně začíná převládat spousta smíšených pocitů. Na rozdíl od Oahu tady nemám zajištěné žádné ubytování a Molokai je pro mě kromě několika základních informací velkou neznámou. Když se blížíme k přistávací ploše, je vidět, že letiště je postaveno uprostřed ničeho a kromě letištní budovy a parkoviště tu široko daleko nic není. Vystupuji z letadla a se mnou asi deset Havajců a dva další turisté, pravděpodobně Američané. Zjišťuji, že na letišti je jen jediná autopůjčovna, ale jelikož je po páté hodině odpoledne, mají již zavřeno. V ruce mám kapesního průvodce, ve kterém hledám, kde je nejbližší kemp. Na ostrově jsou podle průvodce všehovšudy tři veřejné kempy – jeden je na západní straně u pláže Papohaku, druhý u hlavní osady Kaunakakai a třetí má být nedaleko vyhlídky na poloostrov malomocných.

Z letiště se zdá nejbližší třetí možnost, vydávám se proto tímto směrem. Tipuji vzdálenost na deset kilometrů. Na zádech mám ovšem osmnáctikilové břemeno a téměř celou cestu budu stoupat do kopce, a proto zkouším hned za letištěm stopovat. Stopování se mi ale vůbec nedaří. Jsem překvapený, že mě míjí několik aut obsazených jen řidičem, ale projíždí kolem mě bez zájmu. Proto pomalu kráčím k cíli své cesty pěšky. První dům obcházím asi až kilometr za letištěm a jsou vidět i nějaké další domy roztroušené od sebe v úctyhodné vzdálenosti. Kolem několika procházím. Střetávám se s pohledy místních lidí, a když mě pokaždé někdo z nich spatří, na nic nečekám a zdravím shakou a pozdravem aloha. Odpovídají mi taktéž. Je zajímavé, že jakmile přestanu stopovat a jdu po silnici bez snahy někoho zastavit, najednou přibrzdí hned první projíždějící auto, v němž sedí rodilý Havajec se synem. Otec se mě z otevřeného okénka automobilu ptá, kam směřuji. Když mu to vysvětlím, říká, že mě může vzít na půl cesty, ať si vyskočím na korbu jeho pick-upu. S radostí přijímám. Sedím na korbě, a jak směřujeme k severní straně ostrova, pozoruji pozvolna se měnící přírodu. Řidič mě vysadí ve vesničce Kualapua, odkud už je to jen čtyři míle, ale pořád do kopce.

Moje další stopování má úplně stejný scénář jako předtím. Jakmile nahodím bágl na svá záda a vydám se vstříc strmému kopci, najednou zastaví osobní auto, v němž sedí mladý americký pár a soucitně mi nabízí svezení až nahoru, téměř k cíli mé cesty. Jsem samozřejmě rád, nejen kvůli úspoře energie, ale i kvůli tomu, že se blíží západ slunce a já chci ještě dnes dojít až na vyhlídku, odkud je možné spatřit celý poloostrov Kalaupapa. Poslední kilometr k vyhlídce už absolvuji opět pěšky a přicházím těsně po západu slunce. To už jsem několik set metrů nad mořem a procházím místem, odkud je vidět zapadající slunce v dáli za ostrovem Oahu, který lze při dobré viditelnosti z Molokaie spatřit. Pak už vstupuji do tropického pralesa, kde stromy dosahují úctyhodné výšky.

Zhruba v polovině severní části ostrova Molokai leží poloostrov Kalaupapa. Kdysi byl ostrov údajně dvakrát větší, ale jeho severní část se utrhla a propadla se do moře. Záhadně zde zůstal tento poloostrov ukrytý pod obřími útesy. Už na první pohled působí Kalaupapa jako magické místo. Je to v podstatě přírodní rarita. Po celé severní straně Molokaie, která měří asi 65 kilometrů, se rozkládají vysoké útesy, prý největší na světě. Nemůžu se vynadívat na poloostrov a na útesy porostlé zelení, ale dnes se nemohu dlouho zdržet, protože se musím vydat hledat kemp, abych mohl v klidu přečkat první noc. To mi bohužel není dopřáno. Když přicházím k místu, kde se má tábořiště nacházet, zjišťuji, že zde je jen rozbořené sociální zařízení a po kempu ani památky. Nikde není ani živáčka, abych se někoho mohl zeptat. Do hlavní osady Kaunakakai se už také nedostanu, jelikož je to minimálně patnáct kilometrů. Vyhlídka na Kalaupapu je na konci slepé silnice končící v pralese a naděje, že bych teď někoho stopnul je téměř nulová. Navíc začíná pozvolna pršet a to už se musím rozhodnout, co dělat. Ještě chvíli chodím podél silnice, než najdu mezi stromy otevřený přírodní přístřešek, musím se do něj schovat, neboť déšť začíná nabírat na intenzitě. Stan se mi už asi nepodaří postavit a ani zde na to není vhodné místo. Usedám na zem a opřený o strom přemítám, co dál. To už se déšť mění v liják a les prostupuje černočerná tma. Ještě že je na Havaji celoročně přijatelná teplota a noc se dá i v zimních měsících přečkat venku, samozřejmě s vhodným oblečením. Déšť neustává a navíc se k němu přidává silný vítr, který každou chvíli zanese pár kapek vody i na mě. Už dvě hodiny tady sedím a zdá se mi to nekonečně dlouhé, ještě není ani deset hodin večer. Moje oči začínají přivykat temnotě, takže rozeznávám obrysy stromů. Najednou zahlédnu pohybující se stín a tělem mi proběhne mrazení. Po chvilce se uklidňuji, je to asi jen jelen, kterých je tady spousta. Těch stínů teď vidím čím dál tím víc a nejděsivěji působí, když jeleni začínají troubit takovým způsobem, až se mi zdá, že se otřásá celý prales. Je tu také hodně divokých prasat a živočich jménem mongoose, což je stvoření podobné naší lasici. Tito savci mají dlouhé hlavy a těla, mají zakulacené uši, krátké nohy a dlouhé šikmé ocasy. Ještě není ani půlnoc, když noční prales i celý ostrov ožívá naplno. Zvuky, stíny a nedaleký poloostrov malomocných značně nahlodaly moje přesvědčení, zda bylo správné mé rozhodnutí přijet na Molokai. Vzpomínám na svoji pohodlnou postel doma v Plzni a říkám si, že jsem asi opravdu blázen, když jsem se vydal na takové strašidelné a nehostinné místo. Noc se vleče neskutečně dlouho, a tak se snažím v polosedě alespoň na chvilku zavřít oči a zklidnit svoji rozbouřenou mysl. Když se mi to na chvíli podaří, vzápětí mě vždycky vyruší nějaký děsivý zvuk z pralesa nebo silný vítr. Na chvíli přece jen usínám, ale ihned se mi zdá sen o nějakém obrovském zvířeti užírajícímu moji nohu. Se škubnutím okamžitě otvírám oči, a když si uvědomím, kde jsem, ještě si pro jistotu svoji nohu kontroluji, zdali je opravdu celá. Po nekonečném čekání a bdění se naprosto vyčerpaný dočkám svítání a zároveň zklidnění pralesa. Déšť už také ustává, a když se rozední úplně, vidím, že všude kolem je totálně mokro, jen zhruba ve dvaceticentimetrové linii ode mě je jediné suché místo široko daleko. Převlékám se do čistého prádla a uvědomuji si, že se musím dostat do hlavního spíše městečka než města Kaunakakai. Přemítám také o tom, že jestli to takhle půjde dál, brzo ostrov opustím.

S mírnými chmurami vyrážím na cestu a dostávám se znova na silnici svažující se dolů na pobřeží, po chvíli začínám potkávat první auta. Většina projíždějících mě sami zdraví klasickým havajským způsobem a já odpovím stejně. Stopování ani nezkouším, jdu z kopce a zatím se mi jde dobře. Den se navíc proměnil. Obloha je zalitá sluncem, po chladné noci na mě sluneční paprsky působí jako balzám. Asi po dvou kilometrech slyším za sebou přijíždět nějaké těžší vozidlo. Je to klasický americký oranžový školní autobus a kupodivu zpomaluje. Přijíždí až ke mně a najednou se vedle mě otevřou dveře autobusu a já vidím za volantem rodilou padesátiletou Havajku vážící asi sto dvacet kilo, zářící dobrotou, s úsměvem od ucha k uchu. Jmenuje se Mooni. Jinak je autobus prázdný. Ptá se mě, kam jedu. Zjišťujeme, že oba směřujeme do stejného místa. Hned se se mnou dává do řeči a ptá se mě, kde jsem byl a co chci na ostrově dělat. Vyprávím jí o probdělé noci, a jak jsem četl o tomto „Přátelském ostrově“, který mi zatím vůbec přátelský nepřipadá. Mluvím o tom, že jsem před příjezdem sem věřil, že bych si tady mohl sehnat nějaké ubytování na farmě, kde si pobyt, popřípadě i stravu odpracuji a budu tak moct zůstat na Havaji celé tři měsíce bez příliš vysokých nákladů. Při řízení se na mě po očku dívá a říká, že tenhle ostrov je specifický v mnoha směrech a abych se nenechal odradit, že určitě najdu vše, co jsem si přál. A ještě dodává, že právě na tomto ostrově se moje sny mohou přeměnit ve skutečnost.

Když přijedeme do Kaunakakai, zastaví na parkovišti před školou, vezme tužku a dává mi adresu jedné organizace a kontakty na několik lidí, kteří mi prý určitě pomůžou. Dívá se na mě zpříma, až mě mrazí při pohledu do jejích hlubokých očí, a říká: „Nevzdávej to, uvidíš, že nebudeš litovat!“ Vidím v ní anděla, kterého mi vesmír seslal po předešlé vyčerpávající noci. Hned se cítím úplně jinak – únava i chmurné myšlenky na odjezd náhle pominuly a byly nahrazeny obrovským entuziasmem.

Ukázka z knihy "Aloha Molokai"