Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Deutsch (DE-CH-AT)Russian (CIS)Español(Spanish Formal International)
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner


Lanai PDF Tisk Email
Text a foto: Petr Nazarov   
Pátek, 20 Duben 2012 16:17

Tak jako před každou cestou na jiné ostrovy jsem si zkoušel sehnat co nejvíce kontaktů a informací i o ostrově Lanai. Vím, že na ostrově jsou jen tři velice drahé hotely a půjčení auta stojí na den od sta dolarů výše, a tak samozřejmě hledám nějaké přijatelnější varianty. Kyno, která je mojí spolubydlící u Angie a Jacka, mi dala užitečný kontakt na její známou Joyce, jenž bydlí v jediné osadě na ostrově, v Lanai City. Najdeme ji nedaleko přístavu v hotelovém komplexu Four Seasons.

Ostrov Lanai dnes patří z devadesáti procent miliardářovi Rupertovi Murdochovi, který většinu ostrova zakoupil někdy před pětadvaceti lety. Dříve se na Lanaii, tak jako na ostatních ostrovech, po desetiletí pěstovaly ananasy, za což se zasloužila i nám známá firma Dole. Díky levnějšímu pěstování ananasů v Asii vývoz ananasů z Havaje úplně vymizel. Na ostrově jsou obydlená jen dvě místa. Trvale žijících obyvatel tu je kolem čtyř tisíc. Kromě jediné osady Lanai City, je tu ještě již zmíněný objekt Four Seasons, který se nachází nedaleko přístavu. Při příjezdu do přístavu nás překvapují nové, precizně postavené domy a terasy. S přístavem v Lahaině, a už vůbec ne se stařičkým přístavem v Kaunakakai se tohle nedá srovnávat.

Do přístavu pro nás se svým terénním automobilem přijíždí Joyce, u níž můžeme po dobu našeho pobytu bydlet. Bydlí tak jako všichni místní lidé v Lanai City, ale bohužel nás tam teď v poledních hodinách nemůže odvézt. Bere nás s sebou do hotelu Four Seasons, kde pracuje. Joyce je malířka a v hotelovém komplexu maluje nádherné obrazy. Jelikož sem jezdí movití turisté, je pro ni toto místo zlatým dolem. Nejlevnější noc tu stojí sedm set dolarů na osobu a lidé, kteří tu bydlí, neváhají utratit pár set až tisíc dolarů za jakýkoliv suvenýr či památku. Však to byl také jeden z důvodů Ruperta Murdocha, který celý tento komplex vybudoval. V tomto hotelu měl kdysi svatbu další miliardář, Bill Gates, který v den svatby neváhal skoupit všechny dopravní spoje na ostrov Lanai, aby se tak vyhnul dotěrným novinářům.

Díky Joyce se můžeme volně pohybovat po celém hotelovém komplexu. Máme asi čtyři hodiny času, a tak s Barbarou vyrážíme na pláž, u níž je celý komplex postaven. Podél pobřeží je křišťálově průzračná voda. Však je také Lanai jedním z nejvyhledávanějších míst na potápění. Kolem pláže jsou všude stromy a mezi nimi několik stánků s občerstvením a také dvě budovy, kde jsou sprchy a toalety. Je tu zbudovaný upravený park, o nějž se stará několik desítek uniformovaných zaměstnanců komplexu. Nedaleko parku se zvedají nevelké útesy, z nichž některé tvoří skály vyčuhující vysoko z moře a tvořící malé ostrůvky. Když se dostatečně nabažíme pláže, koupání v moři a procházky po útesech, vracíme se v dohodnutou dobu do hotelu, kde Joyce právě prodává jeden ze svých obrazů. Pomáháme jí balit její věci, které si sem každý den přiváží, a nosíme vše do auta. Poté se vydáváme k Lanai City.

Ostrov Lanai vznikl jako pozůstatek jednoho velkého vulkánu, který na vrcholu vytvořil kráter s náhorní plošinou v průměru okolo deseti kilometrů. Když vystoupáme pár set metrů nad moře, rozprostře se před námi dlouhé rovné území porostlé na většině plochy jen travou. Dříve zde všude byla ananasová pole. V dáli vidíme Lanai City, kam zanedlouho přijíždíme.  Lanai i město Lanai City se vyznačují několika specifickými věcmi. Jednou z nich je to, že lidé na tomto ostrově nebydlí převážně při pobřeží, jak je to obvyklé na všech pěti největších ostrovech Havaje, ale nahoře uprostřed ostrova. Město Lanai City se od ostatních měst odlišuje na první pohled. Do výšky až třiceti metrů tu rostou pro Havaj netypické norfolkské borovice, které vůbec nezapadají do tropického podnebí. Také je v Lanai City o trochu chladnější klima než na pobřeží, vypadá to tu spíš jako v nějakém vysokohorském středisku. Dalším viditelným rozdílem je i složení místních obyvatel. Domorodé Havajce tu snad ani nevidím, všude jsou samí Filipínci, kterých je tady víc jak polovina, poté Japonci, Číňané a obyvatelé bílé pleti. Rozdíl si uvědomuji i při prvních několika pozdravech, kdy už naučeně zdravím pozdravem aloha a oblíbenou shakou, v odpověď se mi dostává buď jen hello, nebo mě občas někdo pozdraví zvednutou rukou se vztyčenými dvěma prsty, takzvanou „viktorkou“. Havajská kultura jako by z tohoto havajského ostrova úplně vymizela. Jinak je Lanai City příjemné místo, které si získává naše sympatie. Přestože některé domy už mají svoje nejlepší časy dávno za sebou a drží se spíš jen silou vůle, město vypadá upraveně, domky jsou tady postavené do čtvercových bloků. Většina domů má nové nátěry a některé z nich září křiklavými barvami. Uprostřed města se nachází náměstí, kolem něhož je vysazeno nejvíce borovic. Jelikož je město postavené téměř na vrcholu ostrova, kde se často drží dešťová mračna, často tu prší. Po ránu se tady v ulicích zase povaluje hustá mlha.

Joyce bydlí v prostorném přízemním domku s malou zahrádkou. K domu patří terasa, na které je zbudovaná horká lázeň s vířivkou. Bydlí tu ještě s přítulným psem Benem, jehož rasu ani ona nedokáže určit, je to prý nalezenec. Sedíme na terase asi dvě hodiny, popíjíme čaj a posloucháme, jak se ještě ani ne třicetiletá Joyce ocitla na tomto ostrově. Pochází totiž ze státu Arizona. Když nám všem vyhládne, chceme zajít někam na večeři. Možností je více, kolem náměstí je několik dobrých restaurací, ale Joyce nás chce vzít do druhého hotelového komplexu Lodge at Koele nacházejícího se na okraji města. Tam prodává také své obrazy a komplex nepatří opět nikomu jinému než Rupertovi Murdochovi. V tomto hotelu to vypadá znatelně jinak než v blyštícím se mramorovém Four Seasons. Hotel tvoří dlouhá patrová budova s několika křídly a s mnoha vchody. Za budovami se nachází nádherná zahrada s několika tůněmi a spoustou okrasných květin, stromů a keřů. Vnitřní interiér je převážně ze dřeva. V prostorné restauraci, která připomíná obrovský obývací pokoj, hoří krb, kolem něhož je rozmístněno několik pohovek.

Po ránu se vzbudím jako první, Joyce i Barbara ještě spí, a tak se s foťákem vydávám do probouzejícího se městečka. Když vyjdu před dům a chystám se otevřít vrátka, najednou vedle mě stojí pes Ben a s vrtícím ocasem na mě prosebně kouká. Chápu to tak, že se se mnou chce jít proběhnout, a tak to risknu a jen doufám, že mi někde neuteče. Mlha se ještě válí v ulicích, ale po chvíli, když vyběhneme na kopeček nad městem, už začínají probleskovat první paprsky oznamující nový den. Ben je radostí celý bez sebe a já ho zkouším, zdali umí poslouchat, a on opravdu poslušně reaguje na moje povely. Vracíme se asi za hodinu, kdy už Joyce i Barbara sedí u snídaně, kterou připravily i pro mě. Po snídani jedeme s Joyce do hotelu Four Seasons a pomáháme jí zase odnést všechny její věci do haly, kde Joyce obvykle tvoří. Nechává nám své auto Jeep Grand Cherokee k dispozici s tím, že pro ni musíme odpoledne přijet do hotelu. Na Joycinu prosbu Bena také nakládáme do auta a bereme s sebou na výlet po ostrově. Dobrá silnice tu vede jen z přístavu do města a z města na letiště a do starého přístavu za ním, ještě je také krátký úsek silnice na severní straně, ale jinak jsou tu jen prašné nebo kamenité cesty, po kterých bychom se ani normálním osobním automobilem dopravovat nemohli. Zdejší půjčovny ani jiné než terénní automobily kvůli kvalitě zdejších cest nenabízejí. Proto jsou ceny půjčovného tady tak vysoké. Než vyjedeme z města ven, potkáváme několik set lidí demonstrujících na náměstí. Vyjadřují svou nespokojenost korporacím, které chtějí na ostrově postavit větrné elektrárny a tím necitlivě zasáhnout do rázu krajiny.

Nejprve jedeme na sever, kde terén ještě chvíli stoupá na obzor, za kterým už se objevuje náš Molokai v celé své kráse. Odtud z vrcholu Lanaie vypadá jako nevelká podlouhlá nudle. Pak už jedeme serpentinami dolů až k moři. Stromů tady už moc není, jediné stromy jsou na pobřeží, a to stromy kiawe. Na pobřeží se na blátivých cestách drží hodně vody a v některých místech musíme přeřadit na pohon všech čtyř kol, jinak bychom se nehnuli z místa. Chceme se dostat až k pláži Shipwreck Beach, odkud se vydáme na pěší túru podél břehu až do míst, odkud je vidět vrak ztroskotané lodi, podle něhož je celá pláž pojmenovaná. Od místa, kam až se dá dojet autem, jdeme ještě asi hodinu po písečných plážích, než konečně spatříme obrovský vrak, za nímž je dobře vidět ostrov Molokai. Zajímavé je, že když jsme se snažili zahlédnout tento obrovský vrak ze břehů Molokaie, nikdy jsme ho pouhým okem neviděli, přestože je vzdušnou čarou vzdálený asi jen devět kilometrů. Ben jde celou cestu radostně s námi, a když si ho chci zvěčnit společně s vrakem v pozadí, poslušně se posadí na pláž a čeká, než se se svým fotoaparátem dostatečně vyblbnu.

Někde mezi vrakem a naším automobilem, jak se nám Joyce snažila vysvětlit, má údajně být odbočka nahoru do kopců, která nás dovede až ke známým lanaiským petroglyfům. Nám se to napoprvé nepodaří najít a po hodině chůze se dostáváme do neprostupného houští plného pichlavých keřů, navíc se nacházíme na vrcholu skály a jediná rozumná cesta vede zpět, odkud jsme přišli. Druhý pokus už nám vychází a po další půlhodině přicházíme do jakési rokle porostlé vegetací, kde uprostřed protéká malý potok. Na stěnách rokle nacházíme nespočet petroglyfů, při jejichž prohlížení popouštíme uzdu své představivosti, kdo a kdy asi tyto kresby vytvořil. Stěny rokle vytváří na několika místech převisy a dokážu si představit, jak tady kdysi měli dávní obyvatelé postavená svá obydlí. Toto místo na nás působí tak přitažlivě, že všichni tři včetně Bena zůstáváme dlouho sedět a jenom posloucháme bublání potoka a zpěv ptáků. Je už ale pokročilá hodina, musíme myslet na návrat. Pomalu se vracíme k autu. Akorát včas, jelikož nám na náš mobilní telefon volá Joyce, že potřebuje vyzvednout o půl hodiny dříve, neboť ještě dnes musí odjet za svým přítelem na Maui.

Vyzvedneme Joyce v hotelu a jedeme k ní domů, kde nám oznamuje, že nám na dva dny přenechává svůj dům, auto a psa. Na jednu stranu se cítíme v rozpacích, ale na straně druhé je to pro nás velkorysá nabídka a další bonus k našemu výletu na Lanai. To se nedá odmítnout, a tak odvezeme Joyce do přístavu a pak se vydáme ke starému přístavu, odkud chceme vidět západ slunce. Další den se opět projíždíme po ostrově. Navštěvujeme Garden of Gods, místo s kulovitými kameny porůznu poházenými na rozlehlé plošině, odkud je výhled na ostrov Molokai. Není tady mnoho turisticky atraktivních míst a v podstatě se dá vše zajímavé na Lanaii naštívit za dva dny. A tak se procházíme městem nebo popíjíme kávu na náměstí. Jdeme se také podívat do galerie patřící Joyce. Má tady svoji zaměstnankyni, která prodává jak její obrazy, tak i různá jiná výtvarná díla. Večer musím umýt jeepa, na nějž se při našem cestování ostrovem nabalily kilogramy bahna. To mi zabere skoro dvě hodiny času.

Poslední den našeho pobytu se s Joyce setkáváme opět v přístavu, když se vrací z Maui. Předáváme jí auto, srdečně za vše moc děkujeme, objímáme se a loučíme. Vzápětí nám totiž odplouvá loď do Lahainy, odkud ještě musíme stihnout jedinou odpolední loď plavící se na Molokai.

Ukázka z knihy „Aloha Molokai“