Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Deutsch (DE-CH-AT)Russian (CIS)Español(Spanish Formal International)
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner


Honolulu PDF Tisk Email
Text a foto: Petr Nazarov   
Neděle, 06 Květen 2012 09:23

 

Na letišti v Honolulu přistávám začátkem ledna v půl osmé večer místního času (v zimě činí rozdíl minus jedenáct hodin oproti středoevropskému času a v létě minus dvanáct hodin). V tuhle hodinu už tady panuje temný podvečer, ale hned při výstupu z letadla mě doslova omračuje svěží tropický vzduch prosycený vůní moře. Po mrazech v Čechách je tohle podnebí ódou na radost pro moji zimomřivou duši.

Před svým odletem z Čech jsem prostudoval všechny možné alternativy ubytování a dopravy v Honolulu a na ostrově Oahu, který se asi i díky jedinému mezinárodnímu letišti na Havaji, nazývá „Místo setkávání“. Po poklidném celním odbavení procházím kolem rozličných stánků a domorodá kultura na mě začíná dýchat ze všech stran.

Jdu zkusit linkový autobus jezdící zhruba každých třicet minut z letiště až na Waikiki, což je velmi známá čtvrť Honolulu s jednou z nejproslulejších pláží světa se stejnojmenným názvem. V kapesním průvodci od Lonely Planet mám vytipované nějaké hostely a řidiče autobusu se ptám, zdali jede ulicemi, v nichž se tyto hostely nachází. Autobusem jedu necelou hodinu, když mi řidič dává znamení, že se blížíme k první ulici, na kterou jsem se ptal. S díky vystupuji a překvapeně zjišťuji, že stojím mezi několika až čtyřicetiposchoďovými pětihvězdičkovými hotely. Hledám vytipovaný objekt a asi po dvou stech metrech přece jen nacházím jednopatrovou, poněkud zchátralou budovu vtěsnanou mezi mrakodrapy. Jaká „idylka“!

Beru, co je, a ubytovávám se zhruba v devět večer s tím, že platím dopředu na dvě noci, abych hned ráno nemusel balit kufry a hledat něco lepšího. Dostávám pokoj v prvním patře, který je celkem pro čtyři lidi, a když otevřu dveře, jsem trochu nemile překvapen nepořádkem a nečistotou v místnosti. Nicméně ze svých cest už jsem si zvykl na ledacos a přestávám o tom zbytečně hloubat a snažím se soustředit na skutečnost, že se mi příletem na Havaj plní jeden z mých celoživotních snů. Okamžitě usínám, přece jen jsem toho po cestě moc nenaspal. Svoje ale na mně udělá časový posun, probouzím se už před čtvrtou hodinou ranní absolutně čilý a připravený vyrazit do ulic, přestože v zimě na Havaji začíná svítat až po šesté hodině.

Vcházím do ulic Honolulu a zhluboka vdechuji ranní vánek přicházející od moře, který působí jako omamná droga. Zjišťuji, že jsem se ubytoval dost daleko od pláže Waikiki a trvá mi zhruba půl hodiny, než se k ní dostanu. Je to pro mě až neuvěřitelné, že tu jsem a užívám si každou vteřinu. Když procházím podél pláže, překvapuje mě obrovský počet lidí přespávajících na lavicích pod otevřenými přístřešky, pravděpodobně bezdomovců. Někteří z nich už anebo ještě nespí a i ve tmě vidím, že si několik z nich přikládá k ústům nějaký, zdá se že lahodný nápoj.

Z nastudovaných informací vím, že nedaleko pláže se nachází vyhaslý kráter Diamond Head, dominanta čtvrti Waikiki, na jehož vrcholu je nádherná vyhlídka, z níž se dá pozorovat nejen východ, ale i západ slunce (i když je tam přístup limitován otvírací a zavírací dobou). Vzdálenost, kterou jsem po ránu ušel, byla o něco delší, než jsem předpokládal. Teprve kolem šesté hodiny ranní se dostávám malým tunelem do středu kráteru, odkud vede cestička až nahoru na vyhlídku. Mám však štěstí, že stačím ještě chvilku odpočívat a připravit si foťák, než se začnou objevovat první paprsky vycházejícího, do ruda rozžhaveného slunce. V dáli jsou vidět obrysy ostrova Molokai, za nímž se slunce postupně zjevuje v celé své velikosti. Je zajímavé pozorovat pode mnou rozprostřené Waikiki, které se postupně vynořuje z temnoty a je zaléváno světlem. Na vyhlídce je nás už v tu chvíli asi tucet, několik lidí si přichází jen užít kouzlo tohoto okamžiku, ale je tu i pár fotografů snímající stovky fotek v rychlém staccatu cvakajících spouští.

Ukázka z knihy "Aloha Molokai"